Tentokrát jsme dobývali skály v zahraničí! No, tedy na Slovensku, ale stejně, v zahraničí!
V pátek večer se 14 lidí naskládalo do dvou černých aut a černé dodávky i s věcmi a vyjelo se na Slovensko. Až za tmy se dojelo do kempu v Manínské Tiesňave. Při stavění stanů se přihodila prví příhoda. Největší stan, ve kterém mohlo spát až šest lidí, neskutečně páchl, a nakonec v něm přespali čtyři unavení odhodlanci. Později se zjistilo, že když se stan minule balil tak se do něj přibalil i slimák, a ten jaksi nevydržel čerstvý. Toto nebylo poslední zpestření spánku. Kolem půlnoci, opět do toho velkého stanu, vtrhla nevítaná liščí návštěva. Tato liška s naprostou samozřejmostí vnikla do stanu a odnesla drahocenné zásoby jídla (jen část, naštěstí) a v domnění že to taky bude pochoutka, odnesla i sáček s botami. Ten se nakonec ráno za kempem našel, ale nic to nemění na situaci, že tato potvora se nestyděla vejít do stanu za relativního hluku ponocujících skautů a nic moc si nedělat z odháněcích praktik. Liška se tímto stala nejprobíranějším tématem, především jak si zpestřit jídelníček (liškou).
Ráno, jak se všichni přichystali, tak se vyrazilo na skály. Kousek se popojelo auty a větší kousek došlo do kopce pěšky. Skalní útvar o výšce až 40 m, na kterém se lezlo, se nacházel na jižní straně kopce Malý Manín a jmenoval se Veterná Bašta, byl to útes s kamennou strží pod sebou.
Na to že byla již půlka října bylo pěkné počasí i na kterýkoli letní den. Pod skalami jsme rozdělali tábor a začaly se chystat lezecké cesty. Lezení se může jevit jako nebezpečný sport, a nejspíš to je pravda, viset za konečky prstů na kolmé skále dvacet metrů nad zemí asi není úplně bezpečné. Ale se zkušenými lezci, kteří důkladně připravili trasu a každého kdo leze jistí shora uchyceným lanem (leze se tzv. na rybu), se není důvod tolik bát. Je samozřejmé že i přesto se musí mít při lezení respekt a dbát na opatrnost, a přesto se pořád může cokoli stát, jako například místo chytu se zachytit za slimáka… 😊
Pod i na skalách panovala všeobecná pohoda s nádherným počasím. A i ti co zprvu nechtěli vůbec lézt se nakonec taky odhodlali a zkusili to. Asi by bylo zbytečné popisovat jaké bylo poprvé lézt po skalách. Nejlepší by bylo, kdybyste si to zkusili sami. A pro ty, co by si to chtěli s námi vyzkoušet tak na jaře se pojede na další horolezeckou výpravu.
Doba pokročila a už bylo na čase se vrátit jak kvůli blížící se tmě, tak i kvůli dotíravému nepříteli – hladu. Podle plánu jsme se měli na oběd vrátit do kempu a najíst se, jenže nikomu se nechtělo. A tak se 14 hladových skautů posbíralo a vrátilo do kempu a po vydatném jídle (rizotu) ve společenské místnosti zavládla veselá nálada. Jedlo se, hrálo se na kytary a vyprávěly se fiktivní příběhy.
Dalšího dne nás ráno uvítala hustá mlha po nočním dešti. Kvůli mokrému počasí a nedostatku času se v neděli nešlo lézt na skály, ale na procházku po okolí. Nejprve jsme prošli samotnou Tiesňavou – úzkou roklí mezi dvěma kopci s úžasnými pohledy na skály. Na konci rokle je u skal pamětní místo horolezcům a obětem hor. Přes polní a lesní cestičky jsme střihli cestu až na zelenou turistickou trasu a po ní vystoupali na vrcholový hřeben Velkého Manína kde se nachází dva krasové jevy. Partyzánská jeskyně, ve které se místo partyzánů schovával netopýrek a skalní okno. Shora byl nádherný rozhled po okolí, na střechu Slovenska-obrovský skalnatý dóm, na úbočí kopce naproti (při pohledu na sever, na jih byl les), na Súlovské skály a hrad…
Pak už nás jen čekal sestup dolů a dokončení 8 kilometrů dlouhého okruhu. V kempu se pojedlo a sbalily se věci a vyrazilo do Ostravy. A tak se v neděli k večeru skončila horolezecká výprava. Unaveně, ale spokojeně, se pak skauti rozešli domů těšíce se na pořádnou sprchu, večeři a odpočinek.
Filip
